Asi bych lhal, kdybych řekl, že jsem se chtěl do Norska vydat odjakživa, nebo že je to moje zem zaslíbená. Tenhle nápad se u mě zrodil až před pár lety, kdy Norsko naťukl děda s tím, že nějací moji tajní bratranci či co (fakt jsem o nich nikdy neslyšel) tam byli, a že si tam za relativně krátkou dobu přišli na pěkné peníze. Peníze, peníze začalo se mi honit hlavou a v tuhle chvíli jsem si Norsko nějak uložil do paměti a uložil jsem si ho tam v souvislosti s velkým výdělkem.
To mi bylo asi 20 a od té doby jsem ho z hlavy nikdy úplně nepustil. Byla to ale vize do budoucna, na kterou jsem se moc nesoustředil. Bylo potřeba řešit spoustu dalších věcí, protože jsem tou dobou hledal nejdřív práci v ČR, abych si na tenhle výlet našetřil a do toho jsem řešil stěhování do města, protože vesnice mně už nudila atp. 
Nebudu se tady rozepisovat o nedůležitých detailech, ale zkrátka a prostě jsem to oddaloval (šetření mi taky nešlo) a Norsko, ač uložené v mojí hlavě, zůstalo najednou kdesi hodně vzadu.
Občas, když jsem se nudil, jsem si hledal informace o něm, fotky přírody ale to bylo celé. Nejblíž Norsku jsem byl, když jsem byl sám, protože kamarádi se o tom se mnou bavit (vzhledem k tomu že mají úplně jiné sny a jiné cíle) nechtěli, a rodiče byli jaksi neutrální. V tomhle směru mne ani moc nepodporovali, jakoby spíš chtěli, abych si našel pořádnou práci doma a byl tam spokojený. Byl jsem laxní a líný a trvalo mi to pět let, než jsem dědův nápad proměnil ve skutečnost.
Důvod, proč jsem to začal řešit vážněji, byl ten, že jsem žil stereotypním způsobem života a byl jím už otrávený. Stagnoval jsem a to dost dlouho. Nebyl jsem spokojený se sebou a chtěl jsem od života něco víc.
Musím ještě podotknout, že v průběhu těch pár let jsem na Norsko přestal koukat jen jako na velkou peněženku. Zmoudřel jsem, a chtěl jsem získat zkušenosti, zážitky a vytvořit si nějaký zajímavý příběh. I kdybych se domu vrátil s prázdnou, zažil bych to, co se mi doma nikdy nepoštěstí.
Změna toho pohledu byla strašně důležitá. Už jsem byl rozhodnutý, že to udělám stůj co stůj, víc jsem o tom přede všemi mluvil a najednou se myšlenka na cestu na sever posouvala kupředu, až se pro mě stala prioritou. Všechny kroky jsem podnikal pro to, abych se jí přiblížil.
Nepřibližoval jsem se moc rychle, ale moje okolí mi v tom kdovíjak nepomáhalo. Byl jsem na to sám. Sám kdo tomu věřil, sám kdo se na to těšil a sám kdo sebe motivoval, podporoval a chápal. 
Když jsem sdělil mojí rodině, že už jsem byl v agentuře (po špatných zkušenostech z mého prvního vycestování na blind do Anglie jsem se bál, a taky jsem to chtěl pojmout trochu vážněji než jen něco zkusit a v nejhorším se zas vrátit) a že v Norsku začnu pracovat nejdřív přes ni, říkali mi, že jsem si na sebe upletl bič a že takhle si ale nic nevydělám a že to není vůbec dobrý nápad atp. Že najdeme jinou cestu a zeptáme se známých.
Já ale věděl, jak nám to šlo doposud, a tak jsem chtěl začít jednat sám. Toho rozhodnutí nelituju, protože kdybych jel na blind, vím, že se svým přístupem (který se rapidně zlepšil až v cizině) bych pohořel a zase se vrátil jako kdysi z Anglie. To jsem nemohl dopustit! Kdybych měl dvě zkušenosti s vycestováním do ciziny a obě dvě špatné, pravděpodobně by mě to odradilo, uvěřil bych tomu, že tohle není pro mě nebo že mám na podobné věci špatné vlohy.
Věděl jsem ale moc dobře, že do ČR se nechci vrátit po třech měsících práce, které mi agentura zaručila a že si budu hledat práci na vlastní pěst hned poté respektive už během téhle práce. A v tuhle dobu, se ke mně dostal ebook Pracuj v Norsku, který pro mě našel můj táta. Plnou podporu rodiny jsem dostal až potom, co viděli první kroky z mojí strany a je to tak vlastně v pořádku!
K ebooku bych rád řekl to, že mi byl velice dobrým společníkem po celou dobu mého setrvávání tady. Je v něm plno skvělých rad tipů, odkazů a dá se říct, že slouží i jako motivační pomůcka. Je to asi esenciální vybavení každého, kdo se sem chystá poprvé to bez debat. Jen díky němu jsem našel další práci a pobyt tady si prodloužil.

Vzhůru na dechberoucí LOFOTY

Dne 26.2.2018, jsem opustil svou vlast, a dne 27.2.2017 se ze mě stal průvodce, nebo chcete-li předjezdec na koňské farmě Hov hestegard na Lofotech.
Nebudu se ani namáhat popsat to, jak jsem se cítil, když vše bylo dané, když jsem seděl v letadle a věděl, že je to tady. Pocit vzrušení, euforie, pocit zadostiučinění, pocit, že jsem to dokázal. Jo jasně, měl jsem možná i trochu strach, ale ten byl vskutku zanedbatelný.
Co se očekávání týče, vím, že když je přehnané může to vést ke zklamání, a tak jsem se snažil držet na uzdě. Bylo to ale sakra těžké! Začátky nejsou lehké nikde, než se člověk rozkouká, seznámí a naučí dělat svou práci pořádně. Tady to šlo ale jako po másle!
Rozkoukávání šlo špatně, protože jsem nemohl uvěřit, kde to vlastně jsem. Lofoty jsou přírodní anomálie. Jedinečný úkaz, který nemá obdoby. V životě jsem neviděl krásnější místo a pořád mě to táhlo do přírody něco objevovat, fotit a prozkoumávat. Jenže já tam byl kvůli práci že? Tenhle fakt jsem pochopil asi až po dvou týdnech.
Práce tam byla lehká, a bylo jí jen max. 6 hodin denně. Žádný mistr, který by vás buzeroval nebo kontroloval a my si s ostatními ve FB skupině sami dohadovali v kolik hodin, co půjdeme dělat podle toho, jak se NÁM chtělo. Byl to ráj. Kolem sedm stejně starých kluků a holek jako jsem byl já a náš šéf, který skoro ani nevěděl, jak se jmenujeme.
Byli jsme svými pány a dělali svoji práci, kdy se nám chtělo. Takže šest hodin práce rozloženo do celého dne, přičemž touhle roční dobou byly v kurzu hlavně projížďky za polární září. Takže my průvodci jsme si své 3 hodiny vybrali mezi 20 – 23 hodinou, což znamená, že přes den jsme pracovali jen 3 hodiny.
Tohle byla trochu výzva pro moji disciplinovanost, která má značné rezervy. Tolik volna, že jsem práci bral na lehkou váhu, a když jsem si to uvědomil, měl jsem na sebe vztek. Uvědomil jsem si, že jim vlastně skoro ničím nepřispívám, a cítil se zbytečný.
Neuměl jsem najít správné koně, neuměl jsem napsat seznam lidí, a které koně k nim přiřadit (protože jsem nevěděl který kůň je pro začátečníky a který pro pokročilé, nebo kolik který kůň unese) nepamatoval si ani jména koní a nedokázal na vyjížďkách vyprávět o historii místa, které bývalo domovinou Vikingů.
Po dvou týdnech jsem na tom začal pracovat, chodil ve svém volnu do ohrady a se zkušenějšími (většinou kamarádkami) jsem se učil jména všech pětadvaceti koní, které jsme používali v zimě. Bylo jich celkem padesát, ale jen půlka měla podkovy s hřeby, aby neuklouzli na ledu. Islandská jména, která jsem nikdy neslyšel a koně, kteří si byli v mnoha případech podobní jako vejce vejci. Poznávací znaky byly většinou typu hříva na druhou stranu, dlouhá ofina, malý knírek, lysina ve tvaru srpu a tak dále. Chvílema jsem myslel, že ty koně snad nabarvím!
Chvíli mi to trvalo a u určitých jedinců, jsem si stoprocentně jistý nebyl ani ve svojí nejlepší formě. Ve chvílích volna jsem se alespoň ve dnech “vikinského počasí“ učil vikinskou historii. Úkolem průvodce bylo totiž tohle přednášení, na kterém náš šéf trval, a které lidi většinou nezajímalo. Já si osobně raději s lidmi povídal a tenhle proslov zkrátil tak o 60%. Říkal jsem lidem jen to, co přišlo zajímavé mně.
Abych to shrnul. Mladý kolektiv lidí, s kterými jsem si až na jednu výjimku krásně padl do noty, práce v krásné přírodě se zvířaty (stres jsem tam nepoznal) a jelikož nám každý den přijela jiná skupina lidí, tak byla práce pestrá a každý den odlišná. Jezdili lidi z Německa, Číny, Ameriky, Austrálie, Indie no zkrátka ze všech koutů světa a mnohokrát jsme si krásně popovídali!
Ve svých dnech volna jsme podnikali s přáteli výlety nebo hráli stolní hry. Když se oteplilo tak jsme se i v moři vykoupali. To už bylo v květnu. Dokonce jsme si na pláž dotáhli i výřivku a sledovali z ní západy slunce. Občas jsme společně zajeli i do města a šli do kavárny, nebo na nějakou párty. Jsem za všechno vážně moc rád!
Viděl jsem orly ve volné přírodě, jezdil na kajaku při západu slunce, viděl polární záři i půlnoční slunce (pořád to slunce), jezdil na koni v moři, potápěl se za polárním kruhem, rybařil na volném moři, udělal spousty nezapomenutelných výšlapů, poznal nové lidi, naučil se nové věci a každý večer usínal za zvuku vln. Hlavně jsem tady ale poznal víc sám sebe, své možnosti, rozšířil si obzory a v poslední řadě dospěl! Chtěl jsem ukončit ten stereotyp, a to se povedlo dokonale!
Na Lofotech jsem se toho spoustu naučil jak o práci s koňmi, o těch zpropadených Vikinzích, o sobě a i o životě. Budu na ně vzpomínat stejně tak rád jako mi budou chybět. S klidem a naprosto čistým svědomím můžu říct: „Žil jsem tam svůj sen!“

Dolů na jih do Hemsedalu - ALP SEVERU

Koncem května 2018 jsem se přesunul na jih, kde jsem díky ebooku sehnal práci na hotelu v Hemsedalu. Je to malé město, které leží napůl cesty mezi Oslem a Bergenem. Krajina je tu také nádherná (přezdívá se tomu tady Alpy severu nebo Skandinávské Alpy) a musím uznat, že určitá podoba tu vážně je. Jsou to Alpy v menším měřítku.
Smlouvu jsem podepsal do 5. října, tedy konce sezony. To znamená, že jsem tu strávil (a ještě trávím) léto. To se moc povedlo (místní říkají, že tolik prosluněných dní tu nikdy nezažili) a já si ho moc užil. Řeka hned za domem byla opravdu nadstandard! Cachtal jsem se v ní ostošest.
I tady jsem podnikl dost výšlapů na hory, které byly jiné než ty na Lofotech ale rovněž překrásné. Příroda tady je krásná a divoká a v okolí se nachází množství nádherných vodopádů všeho druhu. Jediné co mi tu zpočátku chybělo (než jsem si na to zvykl) byla ta dobrá parta mladých lidí.
Co se práce na hotelu týče, nemůžu si stěžovat. Vydělám si tady na normální kvalitní život, přičemž se neomezuju v ničem a ještě si našetřím za pár měsíců tolik, kolik jsem v ČR nedokázal za několik let. To je ale kvůli tomu, že tu nejsou kamarádi, kteří by pořád jen chtěli pít 😊.
Lidi tady si život užívají jinak, a levněji. Zaměstnavatel tu svým pracovníkům shání i bydlení, respektive je tady staffhouse pro zaměstnance, a za to si strhává 4000 Nok z naší výplaty. Za tu cenu je to bydlení skvělé, i saunu tu máme.
 Jediné, co mě trošku trápí je, že ani omylem nedosáhnu na víc než 130 hodin měsíčně, a s každým dalším měsícem je to míň a míň. Předpokládal jsem, že výdělek bude lepší ale co, nedá se holt nic dělat. I tak si tu oproti práci doma přijdu na balík.
Peníze pro mne ale nejsou tak důležité. Mám je rád a jsem rád, když je mám a pokud možno co nejvíc ale skutečně to není to nejdůležitější, co vám cizina může dát. Je asi v povaze mnoha lidí toužit pořád po tom mít víc a víc když už dosáhnou určité mety, berou ji jako samozřejmost, místo aby byli vděční za to, že se na ni vůbec dostali.
Z tohohle správného pohledu musím říct, že i kdybych si domů nepřivezl nedej bože nic, stejně to tu stálo za to. Za to poznat a vidět a naučit se a uvědomit si. Peníze jsou bonus. Počáteční lákadlo, které sem má navnadit lidi, aby posléze zjistili, že jim bylo zaplaceno v mnohem silnější valutě!

 

O svůj příběh se podělil Jakub Hejna

KUBIHO VÝPRAVA NA SEVER
Sdílej dál!

Nikola Pokorná

Jmenuji se Nikola Pokorná a od roku 2014 jezdím pracovat sezonně do Norska. Mým cílem je motivovat a ukázat cestu, jak si najít práci v Norsku sám/a bez agentur, ať už jste student, nezaměstnaný nebo hledáte v životě změnu. Nejsem agentura, ale znám strategii, která mi už mnohokrát pomohla při hledání práce. Veškeré mé zkušenosti a znalosti jsem se rozhodla Vám předat prostřednictvím této stránky a eBooku plného konkrétních informací!