Markovi a Magdě se podařilo najít díky informacím z eBooku práci v horském hotelu Stalheim. Celé léto tak mohli strávit v horách obklopeni norskou přírodou. Kromě běžného pracovního dne, který Marek velice čtivě popsal níže, si mohli zajet na lyže, běžky, kolo nebo jen tak na trek se stanem. Pojďme nakouknout, jak se jim dařilo!

Marek nás svými zápisky přenese do pohádkového světa, kde ale může občas i nějaký ten Troll vykouknout 😉
„Horský hotel rodiny Tønnebergů leží přesně v té přírodě, jakou jsem měl odjakživa rád. Dodnes je to také jediná scenérie, kterou možná dokážu i nakreslit: kopce, lesy, divoká řeka, slunce, nebe, mraky a nahoře sníh. A sem tam domeček a klikatá cesta. Jestli jsem tedy od dětství měl něco rád, byl to nepochybně Stalheim.“
A stejně tak jako okolní příroda, i v hotelu to je zajímavé. Denně se tu protočí až 220 hostů, a to už je pěkná řádka povlečení, nádobí, ručníků a mýdlíček.
Ne nadarmo tady pracuje ten nejlepší personál, což paní majitelka jistě dobře ví. Paní Tønnebergová je velmi elegantní dáma v letech, která se tu už nějaký ten pátek kvalitně stará o odkaz svých předků. A zaměstnává půlku Evropy, včetně nás Čechů, což je od ní o to víc milé. Její předci by asi koukali.
Norové jsou hodně zajímavý národ.
O samostatnost si řekli až v roce 1905, a do té doby si nechali diktovat okolními sousedy.
A aby toho nebylo málo, vytvořili si svou národní vlajku podle jejich vzoru, a slepili to dohromady.
Takže Norové mají prostě dánskou a (starou) švédskou vlajku v jednom. Neuvěřitelné.
Tak si říkám, jak by se prezentoval náš národ, kdyby si do té své vlajky nechal dát svou historii.
Tak třeba základ by mohla být vlajka Rakouska-Uherska a do toho bychom si tam mohli přilepit hákový kříž a srp a kladivo… Ale to už jsem hodně odbočil.
Jinak je údajně Norský národ velmi otevřený a přátelský vůči vnějším vlivům. Jak by taky ne, když mu obyčejná práce moc nevoní, a díky místním platům přitahuje okolní národy jak magnet.
A tak není divu, že se tu pod jednou střechou sejde Angličan, Skot, Maďar, Čech i Slovák, Polák a Španěl, Bulhar i Slovinec, a aby toho nebylo málo: rovnou celé Pobaltí.
A tomu všemu vládne Norská aristokracie v čele s paní Tønnebergovou a panem králem.
 
Harald V. sedí na trůnu nějakých 16 let, a údajně bude kralovat až do té doby, dokud ho Norové budou chtít. Otázkou je, jestli ho bude chtít i těch 13% Norské populace, která se skládá výhradně z migrantů a jejich potomků.
V našich malých českých očích musí být neuvěřitelně naivní (=velkorysý). A jak se na moderního šlechtice sluší a patří, i on je součástí společnosti, a tak i on musí občas vytáhnout peněženku.
Údajně minimálně za to, že si sem jednou za čas přijede zachytat ryby do nedaleké řeky. Ano, za řeku dole pod námi se platí, protože je v soukromém vlastnictví – jaká troufalost!
A navíc mimochodem patří, jen tak aby se neřeklo, “našemu” panu údržbáři v montérkách. No jo no, král-nekrál, pořádek musí být. Jenom zírám.
Zase si u toho nemůžu nevybavit vtipnou představu, jaký by to asi bylo, kdyby se o našem panu prezidentovi taky obecně vědělo, že “někde někomu za něco” platí. Třeba za přespání na Čapím hnízdě. To by bylo panečku o čem povídat!

ALE ZPÁTKY DO HOTELU

Je skutečně sympatické, jak tu dokáže pod jednou střechou spolupracovat celá Evropa. Ne že by se jednalo o nějakou idylku, ale respekt, úcta a kvalitní práce je každodenní záležitost.
Je zajímavé sledovat, že za jistých okolností se dokáží všechny tyhle národy spojit, a táhnout za jeden provaz. Jasně, horší je to s politikou. Ne nadarmo mají v EU co dělat, abychom tomu dali nějaký společný směr. Jenže tam se řeší jiné věci.
Tady u nás na okraji skály s výhledem do okolí to máme jednoduché, protože všichni přesně rozumíme, kvůli čemu tady jsme: štědrá norská výplatní páska. Jak prosté, zato účelné.
Karolín Czabai je „starej maďarskej pardál“, který tady ve Stalheimu kroutí už osmou sezonu. A je to na něm patřičně znát.
Moc toho nenamluví, práce mu jde pěkně od ruky, a těch pár naučených anglických slovíček mu na běžnou denní (ne)komunikaci bohatě stačí.
Pekáče umí vydrhnout mistrně, a talířky umyje v rekordním čase, to jo, ale běda, aby ten český vtipálek zas přišel s nějakou otázkou, nebo nedejbože nápadem.
Ale jinak to není zas až tak zlý chlap. Jen je s nim trochu nuda. Dostal za to ode mě o to veselejší přezdívku: Čabajka.
Takový Kryšpín, to je panečku jiný kalibr. Patnáct sezon mýt nádobí a vytírat podlahu, to už chce velký morál.
Ne nadarmo si během směny bez otálení vystřihne takového malinkého šlofíčka, a když je zrovna hezky, klidně si k tomu odejde ven na lavičku. Velký mazák.
Naštěstí je z Anglie, takže humoru (hlavně toho studeného anglického) si s nim člověk užije daleko víc než s Čabajkou. Jinými slovy si prostě pěkně “pokecáme”.
Ze začátku to s nim ale také nebylo jednoduché – přeci jen patnáct sezon je patnáct sezon. Jenže co zanesly roky rutiny a nudy, to během měsíce rozprášil ukecaný český rozumbrada.
To jsme dneska s Čabajkou měli zas jednou ranní směnu,a tak jsme začali tradiční rozcvičkou – vynášení (vyjíždění) zavazadel ven z hotelu.
Vyndaváme první várku, když tu najednou před barákem nevídaná věc: tělo mrtvého ptáčka. “Chudák pták, na takovym pitomym místě” prohodím, když tu náhle k mému údivu promluví i Čabajka: “hmm, kanjec fílma”… Pro svěží nastartování do nového dne nebylo výstižnějšího slova.
Čabajka se ani na vteřinu nezastavil – zavazadla – to je přece kvůli čemu tady jsme. A tak jsme chodili okolo tam a zpátky, a zdechlina ptáka jako by neexistovala.
Karolín dovynášel zavazadla, a setrvačností sobě vlastní zmizel beze slova zpátky do kuchyně. Zůstal jsem v tom ranním tichu sám.
Jen já, kupa zavazadel, a mrtvý pták. Nu což, pokrčil jsem rameny, a toho nebožáka aspoň nabral lopatkou, zafáčoval celofánem, a slavnostně ho pohřbil do popelnice.
Dole v údolí se válely chuchvalce mlhy, a z kuchyně začala vonět káva. Život má mnoho podob, připomenul jsem si, a zatáhl za sebou mohutná vrata.
 
Jinak si tu s Magdičkou žijeme (a pracujeme a jíme) moc pěkně, a čas letí až to pěkné není.
A zbytky také lítají – máme jich tolik, že by se z toho každý den najedli všichni potulní psi v Kathmandu (pro pána – norského – krále, co je komu do nepálských psů?)…
 
 Zato z papíru děláme krásně slisované balíky, a já je navíc čas od času pěkně zarámuju nějakým pěkným kartonem; třeba od italských pomerančů nebo od dánských vanilkových briošek.
 
Do toho jsem dostal nečekaně originální přezdívku: “ten, co všude za sebou zhasíná”. Ano, svítí se totiž naprosto všude a pořád. Tak já nevím.
Ve zhasínání světla nevidím nic špatného, asi tak jako kdyby mě někdo označil za “toho, kdo za sebou pokaždé splachuje”.
Inu, každý jsme nějaký. Mých krásných balíků z kartonů si nikdo všímat nemusí, na tom netrvám, ale šetřit paní Tønnebergový účtenky za elektřinu, přesto, že v Norsku elektřina nepatří zrovna mezi ty nejdražší položky – ale i tak, to mi přece nikdo nemůže mít za zlé…
Koneckonců, je to tady jako všude jinde na světě: je to hlavně o lidech.
Když máte dobrou partu, pracuje se vám o to lépe. Nejde úplně tak o to, co děláte, a jestli se zrovna musí kmitat. 
Jde o to, jestli lidi spolupracují, tolerují se navzájem, a umí se chovat. A to nám tady ve Stalheimu zatím jde.
Ať už jde o bulharského kuchaře, slovinského číšníka, polského recepčního, o paní Tønnebergovou či pana krále, anebo jen prostě o toho posledního užvaněného českého švejka v mrazáku pro langusty.
Náš uspěchaný digitální svět si takové sympatické projevy lidskosti myslím že zaslouží…

God dag fra Stalheim …

🤗
(S ohledem na nepsaná pravidla mezinárodního protokolu jsou všechna výše uvedená jména pochopitelně smyšlená, avšak podobnost s pravými osobami je čistě nenáhodná.)
Autoři článku a hlavní aktéři: Marek Začal a Magda Koubová
DO STALHEIMU ZA MAGDOU A MARKEM
Sdílej dál!

Používáním těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

V nové směrnici EU je stanoveno, že každý uživatel webu musí souhlasit s používáním tzv. cookies (uživatelská data), abychom je my provozovatelé mohli používat k měření návštěvnosti, pro tlačítka sdílení na FB, nebo třeba personalizované reklamy.

Zavřít