Vsadím se, že všichni tu zónu důvěrně znáte! Jak název sám napovídá, je tak příjemná, že jí málokdy máme odvahu opustit a vykročit do neznáma plného nejistot! Opustit tuto oblast nás často stojí hodně odvahy. Mojí komfortní zónou obvykle bývá finanční jistota. Dokud jsem neměla obavy o finance, měla jsem často tendence to vykročení odkládat až na někdy potom. Až najdu partnera, až dodělám školu, až si najdu místo, k životu..až, až, až.

      Jenže POTOM přišel čas, kdy se mi všechna ta „AŽ“ splnila a finanční jistota mi náhle vzala roha! Pak už prostě nešlo jen tak cuknout a vymlouvat se dál!

      Po dokončení VŠ jsem uvažovala o práci v zahraničí. Přesto, že jsem zcestovala celkem dost zemí a po většinou sama, se mi nechtělo jet za prací samotná.Byla jsem už asi tak 5 let bez partnera a nenapadal mě nikdo ze známých či kamarádů, kdo by mohl nebo chtěl vyrazit se mnou. A tak jsem se dostala do klasického cyklu odkládání „až najdu partnera, tak pojedu“.

      Vesmír má ale smysl pro humor! V okamžiku, kdy jsem vzdala myšlenku na vhodného partnera a už mi to bylo vše tak nějak jedno, se stalo nečekané.

JAK TO VŠE ZAČALO?

      V mém životě došlo k bodu zlomu. Na moje 27. narozeniny jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Seznámila jsem se s mým dosavadním přítelem. Od toho okamžiku se vše dalo do pohybu.

      Poznali jsme se v lyžařské škole, kde jsme pracovali jako instruktoři a v podstatě ty 3 měsíce žili z toho mála, co jsme vydělali. Čas běžel skvěle a my si ho užívali a vůbec nám nevadilo se uskromnit. Jenže konto se začínalo ztenčovat čím dál tím více a nás to nutilo přemýšlet, jak dál.

      Ani jeden jsme nechtěli vkročit do systému a stát se tak křečky v kolečku pondělí až pátek a sláva už je tu víkend. Hledali jsme nejvhodnější alternativu, která by nás od toho zachránila. Už nám opravdu teklo do bot, a nebyl čas vykročení z komfortní zóny dále odkládat na potom.

     První myšlenka padla na práci v zahraničí. Ani jeden jsme do té doby v zahraničí nikdy nepracoval. Ba co víc, kromě učení lyžování a menších brigádek jsme neměli prakticky žádné zkušenosti.

Měli jsme vytipované 3 okruhy:

• Anglie

• Švýcarsko

• Skandinávie (Dánsko, Švédsko, Norsko)

        Nastalo hodnocení platové situace, čili toho, kolik si kde vyděláme. Vzhledem k naším bývalým kontaktům na známé, kteří v těch zemích pracovali, jsme měli zhruba přehled.

Nejlépe na tom bylo Švýcarsko a Skandinávie.

      U Švýcarska jsme měli jazykový problém, protože většinou kromě angličtiny požadují i němčinu nebo francouzštinu. Já se sice francouzsky učila na gymnáziu a přítel zase německy na střední, ale ani jeden jsme ke zmíněným jazykům nezískali vztah natolik, abychom se dokázali plynule domluvit.

      Ve Skandinávii nejen že se dá velice snadno domluvit anglicky, velkou výhodou bylo také, že jsme mohli projet až 3 země a v každé se ptát na práci a tím tak zvýšit pravděpodobnost úspěchu.

(Tato strategie se však nakonec ukázala být jako nesmyslná, alespoň v těch oblastech Dánska a Švédska, kde jsme pátrali..oni sami totiž měli málo pracovních míst)

        To by v případě Švýcarska moc nešlo zrealizovat. Tedy pokud bychom nechtěli hledat práci i v Rakousku nebo Francii, kde by byla pro nás ale opět jazyková bariéra a navíc také podstatně nižší plat.

Vše jsme řešili na poslední chvíli.

V únoru jsme se potkali.

V březnu jsme se dohodli, že chceme jet pracovat do zahraničí.

V dubnu jsme hledali nějaké kontakty a informace s nevalným úspěchem.

V květnu jsme se rozhodli: Jedeme na blind do Skandinávie a uvidíme!

V polovině června přítel ještě dodělával nějaké zkoušky do školy a 20. června 2014 jsme to odstartovali!

Vykročili do neznáma a zónu komfortu opustili!

S 20 tisíci Kč jsme vyrazili za absolutní nejistotou úspěchu.

       Sezona už dávno začala a někteří nás odrazovali, že už je pozdě na to hledat práci. Měli jsme prý začít dřív. Jenže my prostě věřili, že uspějeme. Pravda, ne vždy ta víra byla tak pevná a neochvějná. Někdy visela na vlásku a už to vypadalo, že nás opustí. Přes všechny ty nervy a odmítání různých zaměstnavatelů, jsme ale nakonec nelitovali.

      1.července jsme práci našli! Trvalo nám to 2 týdny! Kdybychom však správně zacílili už od začátku a neztráceli čas v Dánsku, Švédsku nebo na farmách, věřím, že by stačil pouhý týden nebo i méně.

      A co vy? Také jste udělali ve svém životě nějaký „bláznivý“(nebo spíše odvážný) krok, ke kterému se vaše okolí stavilo skepticky? Vy jste ale věděli, že prostě MUSÍTE, že TEĎ je ten čas to změnit? Nebo o nějakém „bláznivém“ kroku zatím jen uvažujete?