Zuzka a Vilém jsou jedni z mnoha dalších štastlivců, kterým se podařilo najít díky eBooku práci v Norsku. Sami to spíš než jako práci nazývají placenou dovolenou. Proč vlastně, to se dozvíte ze Zuzčiného článku 😉
Hello!,, Oooh Hello! Let me guess, you are Suzanna and Wilhelm!.. Moc milé přivítání, že si nás majitelé zapamatovali a tak vřele přijali.
Je 8 hodin večer 14. června a my právě přijeli na místo činu, kde bychom měli následující 2-3 měsíce pracovat.
 
Z kempu Randsverk nám ostatně přišla jediná kladná odpověď na více než 300 odeslaných e-mailů s životopisy. Tohle prostě musí vyjít, když už jsme tu!
První dojmy jsou skvělé. Jsme uprostřed té nejkrásnější norské přírody, v horách a i šéfové se zdají být super.
Až na ty komáry, šílenou zimu a možná i prvních pár nocí, kdy nás opalovalo sluníčko v autě i o půl noci, je to paráda.
Další dny se víceméně rozkoukáváme a zjištujeme cože to tu vlastně budeme a nebudeme dělat.
Pracujeme všelijak, od úklidu, přes údržbu až po výpomoc v kuchyni.
Do práce chodíme více méně jak se nám zlíbí, takže někdy mezi 9-10 po dlouhé klidné snídani s výhledem na hory, tedy když zrovna není 8 stupňů, neprší nebo nefučí šílený vítr.  Po dlouhé snídani se konečně odebereme do práce.
Vilém dělá především údržbáře, opraváře, natěrače a večer pomáhá v restauraci.
Já mám na starost úklid sanitárky, obchodu, a potom si vyberu jedno z aut a jedu do vedlejší vesnice Lemonsho uklidit sruby a apartmány.

ŘIDIČÁK NEMÁŠ, NEVADÍ..

Tady možná stojí za zmínku, že jsem do Norska jela s tím, že můj novopečený řidičský průkaz ještě trčel na úřadu v ČR. Když jsem se tady dozvěděla, že ho budu potřebovat, tak mi ho taťka vyzvedl a poslal. Pošta by ovšem nebyla poštou, kdyby nebyly nějaké zádrhele a tak jsem čekala déle než dlouho.
Apartmány však bylo třeba uklízet a tak se s tím šéfka nepárala. Posadila mě do auta, ukázala mi starou lesní cestu a řekla „jeď“.
Auto bylo automat, a navíc moje „poprvé“. Ještě, že po pár jízdách v autoškole jsem ´´tabula rasa´´ a nemám žádné řidičské návyky, takže přeučení na novinku bylo snadné.
A tak jsem si jezdila do práce svoje malé rallye lesem v automatu.

PLACENÁ DOVOLENÁ

Nazvala bych to tu spíše placenou dovolenou než prací. Práce tady vlastně až tak moc není, takže se nepředřeme, ale výplata je, jako bychom byli doktoři.
Navíc díky úžasnému umístění kempu mezi třemi národními parky tu stíháme i spoustu výletů po práci nebo i mezi prací. No není to sen?
Nikdo nás tady nebuzeruje. Lidi jsou tu milí, žádní studení severští čumáci, jak jsem se domnívala. Šéfka je skvělá, můžeme si půjčovat kola, kdy se nám zachce. Prostě pecka.

AUTO NEBO CHATA

Téměr celou dobu jsme „bydleli“ v naší dodávce. Po necelých dvou měsících za námi přišla šéfová Nina, mávala klíčkama a radostně volala „you are moving, you are moving, right there behind the fence, in the cottage number one!“.
A tak jsme se přestěhovali o pár metrů vedle do chatičky. Topení, sporák, lednička, 4 postele a gauč celkem přijde vhod, obzvlášť, když je venku zima a prší.
Žít v autě na 2 metrech na šířku a 3 metrech na délku nám vlastně ani moc nevadilo, ačkoliv spousta našich vrstevníků to komentovala, jako že se po pár dnech zabijeme.
Nestalo se tak a naopak, když jsme se na posledních 14 dní přestěhovali do chatky, tak nám auto překvapivě místy i docela chybělo.

PŘÍNOSY A ZÁVĚRY

Ke konci pobytu jsme to retrospektivně zhodnotili, že jsme se za tu dobu naučili opravdu spoustu věcí.
  • Třeba to, že je tady draho. Ale že existují způsoby, jak tady žít úplně bez peněz. Jak, to se dozvíte brzy v dalším článku.
  • Taky to, že je tady spousta kopců a krásné přírody a že bychom toho měli co nejvíc využít a taky jsme se tak činili.
  • Hlavně jsme se ale naučili, že dokud nic nezměníš, tak se nic nezmění. (a taky dokud nepřekonáš lenost a strach :D)A v momentě, kdy to uděláš, tak se třeba jen z malinkého nápadu udělat si malý výlet do Norska na pár dní, stane velký výlet, při kterém poznáš zase kousek světa, jinou kulturu, jiné platy, jiné počasí, všechno jiné.
  • Dále jsme se tady naučili hospodařit s tím, co máme, a to co nemáme, tak si vymodlit od vesmíru a následující den to najít v kontejneru. (fakt to fungovalo, jednou jsme třeba měli chuť na jogurty a další den jsme našli 40 vanilkových!)
  • A taky jsme se naučili, že když jsi otevřený novým věcem, tak přijdou.
  • Mimo to všechno jsme se seznámili s novými lidmi a dostali spoustu dalších pracovních nabídek.
Měli jsme to štěstí, že jsme se dostali do rukou Petera a Niny Bragových, kteří se k nám nechovali jako šéfové, ale spíše jako rodiče nebo strýček a tetička.
Díky nim jsme mohli zakusit, jak úžasné je, se nestresovat, že musíme do práce, nebo v kolik musíme do práce.
 
Nakonec nás dokonce přemluvili, abychom zůstali o pár dní déle a tak jsme pracovali o 4 dny navíc.
Před odjezdem nám zatrhli vaření a pohostili nás Moose Burgerem, neboli losím burgerem s brusinkovým sosem, který byl skvělý a před odjezdem naše bříška víc než potěšil.
Při odjezdu a loučení dokonce ukáply slzy (mě a Nině, chlapi samozřejmě dělali tvrďáky).
Myslím, že teď můžu za mě i Viléma říct, že ačkoliv se domů těšíme, bude nám to tady chybět. Jednoduchý skromný život, bez zbytečného shonu a stresu.
Takže i když jsme tady jeli převážně pracovat, tak jsme si odpočinuli, načerpali spoustu energie, a poznali spoustu krás Norska.
A proč to všechno píšu? Hlavně proto, že třeba se někdo inspiruje a taky udělá krůček a pak mu bude odměnou pořádný skok.
PRÁCE NEBO DOVOLENÁ? aneb ZUZČIN PŘÍBĚH O PRÁCI V KEMPU
Sdílej dál!

Používáním těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

V nové směrnici EU je stanoveno, že každý uživatel webu musí souhlasit s používáním tzv. cookies (uživatelská data), abychom je my provozovatelé mohli používat k měření návštěvnosti, pro tlačítka sdílení na FB, nebo třeba personalizované reklamy.

Zavřít