Jak už Zuzka psala v prvním článku, tak jejich pobyt v Norsku spíše než práci připomínal dovolenou. Tato oblast totiž evidentně k výletům vybízí a nejde tuto výzvu nechat jen tak být. Co že teda všechno podnikali, když zrovna nepracovali??
HURÁ NA PIŽMONĚ
Po pár dnech práce si hned bereme volno, před sezónou, kdy ještě není v kempu moc práce.
Vyrážíme do jednoho z národních parků, co máme doslova za rohem, Dovrefjell. Tady jedeme pozorovat pižmoně. tzv. Moskus, obrovské chlupaté krávy, co vypadají jako mamut s bizonem dohromady.
Ale ouvej, část národního parku je vojenská zóna, která se zrovna v tomto období čistí od min, a proto se tam nedoporučuje chodit. Asi bychom to nebyli my, kdybychom tam nešli.
Tak si to tak našlapujeme, krok co krok nám srdce buší víc, a nikde ani miny, ani pižmoni, tak to otáčíme a jdeme k autu.
Sondujeme u místních, kde jinde bychom nějaká zvířata mohli vidět, ti to ví přeci nejlépe… Poslali nás kousek za park.
A hle, asi po 20 minutách šlapání vidíme první cucky chlupů zamotaných v keřích a lišejnících a na kamenech, cítíme zvířecí odér, a za chvíli vidíme i obrovitananáskou krávu na protějším kopečku. Jdeme!
Jsou to sice mírumilovní býložravci, ale nedoporučuje se chodit jim do teritoria 200 m.
Jen co se rozkoukáme, tak vidíme týpka s foťákem, co si to míří přímo k pižmoňovi. 200metrů, 100 metrů, 55 metrů, 20 metrů, 10 metrů, až pižmoňovi došla trpělivost, hrábl kopytem, odfrkl a namířil si to přímo na fotografa.
Ten mazaně zaběhl za jediný kámen, co byl široko daleko, a pak na něj vyskočil. Pižmoň se zastavil 3 metry před ním, naštvaně koukal, pak se otočil a odešel. Uf, to bylo o fous.
My celí vyjevení šli naproti tomu chlápkovi s foťákem (tedy spíše dělem, co mělo asi půl metru) a ptáme se ho, jestli je v pohodě, a jestli nám ukáže fotky…
Dal nám kontakt, ať se můžeme podívat a šel dál. (http://www.laurentbaheux.com) doporučuju kouknout, to všechno vysvětluje. 😀
A takto jsme v Dovrefjellu strávili 2 dny, nekonečným šlapáním norskou tundrou. A já se s rampouchem u nosu čím dál více ptám sama sebe, proč šlapu sněhem místo opalování se na pláži. Přesto ale musím uznat, že je tu opravdu nádherné!
BESSEGEN
Jednoho dne opět nebylo moc práce a bylo krásně, tak jsme se rozhodli kouknout za další roh a vyjet do Bessegenu. Kopce, jezera, prostě krása.
Když se Vilém ptal našeho šéfa, jak to tam funguje s lodí, která nás zaveze na druhou stranu jezera, tak neodpověděl a místo toho vzal telefon, něco Norsky požvanil a řekl nám, ať v 9:30 hledáme na molu Harolda, a že je vysoký a vypadá jako typický Harold.
Ok, uvidíme, co z toho bude. Tak jsme tedy u mola u obrovského nekonečného jezera a koukáme po „typickém Haroldovi“.
Mimochodem, opravdu šel poznat. Otevřel nám vrátka na loď a my se cítili jako největší VIP, když jsme předběhli celou řadu a výsostně si vybrali nejlepší místa na loďce.
A takto jsme ušetřili spooooustu peněz i času. Zpátky jsme šli 14 km po hřebeni.
A na závěr jsme viděli stádo asi 60 sobů. Měli ale zvonečky, takže to zase taková divočina nebyla(Ostatně přes cestu tady sobi a losi běhají moc rádi, asi jako u nás ježci nebo srny. )
SRÁŽKA U GEIRANGERU
Další výlet jsme směřovali na nejbližší fjord od nás, Geiranger, říká se, že je nejkrásnější. Balíme svačinky, vybavujeme se teplým oblečením a vyražíme vstříc fjordu.
Cesta jako všude v Norsku úzká a klikatá, a po několika kilometrech se nám už ukazují veliké zasněžené pohoří, a silnice se čím dál víc zužuje. Asi se blížíme, turistů přibývá.
Jedeme z prudkého kopce asi nejvíce serpentinovou cestou, co si dovedete představit. Ještě ani neskončila předchozí zatáčka a už pokračuje další. Cesta je široká (spíše úzká) tak akorát pohodlně pro jedno auto, ale auta jezdí bohužel v obou směrech, a nejen auta ale i spousta autobusů.
A v nejužším místě, před zatáčkou na nás autobus z protisměru ukazuje ať couvneme, že se nevyhneme protože místo došlo.
Zahájíme manévr a následuje rána jako prase. ,,Sakra, jsme v příkopě!“ ,,Doprdele, nejsme v příkopě! Srazili jsme motorkáře!“ No a takto jsme ucpali nejucpanější cestu široko daleko. Motorkář ležel i s motorkou v příkopě, tak jsme mu pomohli vstát i s motorkou, načež ji omylem pustil a ona zase spadla.
Odtlačili jsme se tedy několik metrů zpátky na širší místo, ať neblokujeme celé Norsko, a začali řešit papíry. Týpek (z Dánska) byl naštěstí v pohodě, motorka už tolik ne. Nejela, něco z ní teklo a byla trochu polámaná. My měli jen promáčklý kufr.
Všechno jsme to sepsali, vyřešili, nakreslili pojišťovně obrázek, že on stál hned za námi a nešel vidět přes náš veliký kufr, a že situace byla nepřehledná, poplácali se po zádech, zasmáli se a popřáli si šťastnou cestu. Takže to bychom měli, a pokračujeme dál.
Ha! Támhle je fjord! Tak jsme to kolem tak nějak projeli a pak se malinkým trajektíkem převezli dále, protože cesta skončila.
Vyjeli jsme u další části toho obřího fjordu. Tam jsme viděli plážičku, kde se ráchá spousta Norů a Norčat, tak jsme nepohrdli. Oprášili jsme plavky (2 měsíce se tady s námi jen vozily na dně tašky) a vykoupali se ve sladkoslaném fjordu.
Vzduch měl celých 21 stupňů a voda asi tak 10, teda když přeženu. Bylo to spíše 8. No na dlouhou koupačku to opravdu nebylo. Rychlá otužovačka a mastíme zpět do kempu.
DRUŽBA S ČECHY
Vídáme tu i spoustu čechů. Například přijela česká skupina rafťáků. Vzali nás na řeku Sjoa, kterou jsme 2 hodiny sjížděli. Byla šíleně ledová a místy docela slušně divoká.
Pravidelně tady také jezdí zájezdy Alpiny. Občas s nimi večer posedíme u ohně s kytarou a půjčujeme jim auto, když potřebují něco vyřídit.
Hlavní guide Pavel nás také vytáhl na nejvyšší horu, ledovec Galdhopiggen, 2469 mnm.
Domluvili jsme se, že budeme předstírat, že jsme pomocní guidové. Navázali jsme se na lana, kvůli trhlinám, které se tam teď často kvůli odtávání dělají, a vedli 20 lidí nahoru.
Nebylo to o nic náročnější než třeba výšlap na Lysou, protože parkoviště je v nějakých 1800 mnm, takže žádný extrém. Asi je to pěkná hora s krásným výhledem. My bohužel neměli tu čest jej spatřit, neb výhledy byly někde za mlhou a sněžením.
Kromě velkých výletů ale i jen tak chodíme po lese a sbíráme borůvky nebo houby nebo zajdeme jen tak zkusit štěstí s prutem k řece. Když nepracujeme, tak se tu tedy rozhodně nenudíme 😉
NĚKDY SPÍŠE DOVOLENÁ NEŽLI PRÁCE 🙂 Pokračování Zuzčinného příběhu..
